VÝSTAVY

Edita Rihariová + 7

Od 30. června do 29. srpna se v Městské knihovně Písek možno seznámit s výtvarnými pracemi romské výtvarnice a spisovatelky, paní Edity Rihariové, a dalších členů její rodiny.

Pokud se dopustíte stejné chyby jako já a začnete hledat jméno paní Edity Rihariové na Google, dozvíte se v zásadě jen to, že je Romka, která žije ve vesnici Veľké Bielice, což je dnes předměstí slovenského Partizánského, a že napsala dvě knížky pro děti. Tečka. Celá pravda je však hodně pestřejší.

Narodila se v roce 1963 v Partizánském, což je město na západním Slovensku, počtem obyvatel připomínající Písek. Rodiče se snažili umožnit všem sedmi dětem dobrou výchovu i vzdělání, takže dva z nich ukončili gymnázium a ostatní absolvovalo odborné školy s maturitou. Jeden z bratrů Edity Rihariové absolvoval vysokou školu a je teologem, ona však po maturitě a založení rodiny začala pracovat jako dělnice v rodném městě.

Začátky Edity Rihariové jako výtvarnice byly běžné: kreslení do školních kronik a časopisů, účast v dětských výtvarných soutěžích. Na cílené výtvarné vzdělávání se v rodině peníz nedostávalo. Po svatbě přišla přestávka vyplněná rodičovskými povinnostmi. Jenže talent, když je, musí na světlo, a tak Edita Rihariová v sobě objevila schopnost vyjadřovat se slovem. Dcerám začala vyprávět vlastní pohádky, a když je nemilosrdná dětská porota schválila, začala je zapisovat. Když dcery dospěly, pohádky byly nabídnuty vydavatelství Tranoscius – a vyšly v roce 2003 tiskem pod názvem O Ježíškovi. Příběhy také ilustrovala a jak sama přiznává: „Právě to mně v mé tvorbě hodně motivovalo. Začala jsem nabízet ilustrace ale také příběhy dětským časopisům.“ V roce 2008 následovala další knížka pohádek Malý tučňák, která jí otevřela cestu do literárních soutěží a celostátních projektů, jakým byl například výstava Romane čerchena (Romské hvězdy) v Michalovcích.

V roce 2005 začala Edita Rihariová spolupracovat s občanským sdružením Plamínek a díky paní Katce Polákové (jejíž textilní práce jsou součástí právě probíhající výstavy Víra pomáhá ve vodňanské Synagoze) „prorazila“ také v Bratislavě.

Edita Rihariová především maluje. Zobrazuje život, který důvěrně zná. Například v jejích reliéfně pojatých obrazech z cyklu Romská pořekadla se seznamujeme s okamžiky rodinného života, v jejím případě života romské rodiny nebo dvojic. Sama však tvrdí, že jejím nejoblíbenějším motivem jsou kytice a zátiší. Přestože nemá formální výtvarné vzdělání, její obrazy se vyznačují ucelenou kompozicí, vyváženou barevností a především – někdy trochu nostalgickým – vtipem a humorem.

V rodině Edity Rihariové snad nebylo výtvarně nenadaných jedinců, čehož důkazem je také výstava, kterou lze od 30. června do konce srpna zhlédnout v Městské knihovně Písek. Editini bratři rovněž nezískali formální výtvarné vzdělání, musela stačit učitelka výtvarné výchovy ve škole. Chopili se však tužky a pastelek, později se nezalekli ani štětců, barev a plátna. Přátelům a známým se obrázky líbily a okruh lidí, kteří je kupovali postupně rostl. S cvičením a časem přišla zkušenost a schopnost zvládat náročnější témata z jejich prostředí: příroda, lesy a zvířata.

Dvě dcery Edity Rihariové studovaly na středních uměleckých školách, a talent neobešel ani děti jejích sourozenců. A tak se mnoho členů široké rodiny věnuje hudbě, tanci, veršování nebo sportu, přičemž se snaží svého talentu využívat také k evangelizaci.

Závěrem snad jen přiznání kurátora výstavy: Nevím, zda náš plakát s nápisem Edita Rihariová + 7 nelže. Za znaménkem plus by možná měla být jiná číslice, protože z kufru auta, kterým přivezu hlavní aktérku výstavy, možná vypadne i dílo uměleckého kováře – pan Rihari totiž také neproseděl život se založenýma rukama.

Andrej Rády

 

 

 

 

 

 

 

 

Krajiny Jiřího Řeřichy v písecké knihovně

Když mne malíř Jiří Řeřicha požádal, abych zahájila jeho výstavu v písecké knihovně, ráda jsem jeho pozvání přijala. Nejenom proto, že je můj kamarád od školních let, že jsme spolu navštěvovali ateliér Fr. R. Dragouna, ale také, a to především, že Jiří je dobrý malíř a dobrý člověk.

Navštívila jsem jeho ateliér, abych viděla, co Jiří chystá vystavit. A čekalo mne velké překvapení. Malíř Jiří Řeřicha je především znám jako bytostný figuralista. Ale tentokrát mne uvítaly obrazy s náměty krajin, květin, řek a rybníků. A to v bohaté barevnosti, tolik charakteristické v jeho obrazech, radostné energické malby brilantně zobrazených „obyčejných námětů“, tak jak to umí pouze on.  Jiřího dlouhé procházky okolní píseckou krajinou s kočárkem svého již druhého vnoučete, šťastně zúročil ve svých obrazech.

Mohla jsem vidět nejenom akrylovou malbu na plátně v klasických “bytových“ formátech, ale i pro Jiřího charakteristická rozměrná plátna, akrylovou malbu téměř abstraktních krajin malých formátů na papíru, které mne doslova okouzlily, nesmírné půvabné pastely a něžné tušové kolorované kresby. Jiřího vykročení od figury do krajiny je svěží, dopřává divákovi pocit uvolnění, příjemné jarní a letní nálady, klidu a radosti. (I když si myslím, že po čase se Jiří k figuře opět navrátí).

Dovolila bych si na závěr ocitovat slova našeho společného přítele historika umění, PhDr. Jaromíra Procházky:

„Již v 60. letech 20. století se hovořilo o krizi závěsného obrazu. Zrodily se tendence racionálních konceptů, projevovala se vůle překročit konvenční hranice výtvarných druhů. Přesto se řada umělců vyjadřovala klasickými malířskými prostředky (R. Bacon, A. Berni, J. Grinberg, E. Recalcati), abychom jmenovali alespoň ty, jenž výrazně přispívali k sociální kritice díly založenými na nové figuraci, nesoucí sebou karikaturní deformaci, zlověstnou grotesku. Tyto trendy byly známé i v tehdejším československém světě. Pro mladého umělce bylo jistě bylo důležité školení u profesora Karla Součka, který sám byl malířem každodennosti. Jiří Řeřicha tak mohl rozvíjet nejpřirozenější složku svého talentu, kreslířskou schopnost a cit pro barevnou formu. Je bytostným figuralistou, pozorovatelem a glosátorem svého i okolního světa. Ve své práci rozvíjí žánrovou linii českého malířství, kterou rozšiřuje o svůj výtvarný jazyk. Jeho ironický, groteskní a laskavý pohled pomáhá chápat naše vlastní bytí.“

Zahájení výstavy se uskuteční ve čtvrtek 9. července v 16.hodin.

Irena Mašíková Konštantová, červen 2020