NOVÁ VÝSTAVA PETRA MANO – KRAJINY
OHAŘ V POLI
Dne 6. 11. 2025 v 17 hodin proběhne v Městské knihovně Písek vernisáž výstavy obrazů Petra Mano z rozsáhlého cyklu KRAJINY. Pro Písecký svět položila autorovi několik otázek historička umění Martina Měřičková.
Vedle literární činnosti se věnuješ celý život výtvarnému umění. Vyjadřovat se slovem a vyjadřovat se malbou je značný rozdíl. Daří se ti obě disciplíny skloubit?
Podle mě to má hodně literátů a výtvarníků podobné. I když k tak vzácnému provázání kresby a sémantického poselství jako u Váchala nebo u Lady dochází jen zřídka. Já jsem například ze svých textů doprovodil kresbami pouze Lamentatio města Písku a Velkou bílou tůň. Penziopolis ilustroval Milan Starý, Kalužiny Franta Trávníček, pro Tratoliště jsme s tvou pomocí vybrali monotypy Václava Rožánka a k Městu mrtvých, knize o dobršském faráři a píseckém rodákovi Františku de Waldtovi, připravila dvacet menších obrazů Blanka Dvořáková, o které jsem ani na chvíli nepochyboval, že svými malbami dokáže uzavřít kruh mezi živanty a umrlanty.
To ale neznamená, že by u mě výtvarná a literární činnost stály odděleně. V žádném případě. Slovo je s mými obrazy nerozlučně spojeno. Názvy jako Těšínov, Záblatíčko, Modlešovice, Mišňáček jsou kotvy, které drží mé krajiny blízko břehů skutečnosti. Nedovolí jim odplout na širé moře a ztratit se z dohledu.
A platí to i opačně. Malíři i jejich práce se v mých textech objevují nezvykle často. Dokonce si pohrávám s možností oživit v několika povídkách stovky let znehybnělé postavy ze starých obrazů, dát se s nimi do řeči – jako jsem to viděl ve filmu Lecha Majewského o Peteru Brueghelovi, kdy po dlouhém záběru kamery na jeho velký obraz Nesení kříže začalo žít všechno, lidská i zvířecí stafáž, vlastním životem. Se skřípěním se rozběhl i gigantický větrný mlýn na vysoké sklále, meloucí kromě vejražky i lidské osudy.
Tvou tvorbu sleduji dlouhodobě a nemohly mi uniknout její postupné, ale zásadní proměny.
K těm zákonitě dochází. Jako autodidakt bez odborného vedení jsem si musel všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Od německého expresionismu a čisté abstrakce až po informel a jakýsi jihočeský pop-art s plyšovými zvířaty. V posledních letech se ale vracím ke krajině. Se vším, co to obnáší. Souvisí to s věkem. Chvála Bohu, že jsem jako ohař v poli ještě zachytil stopy píseckého Rožánka, putimského Smutného a táborského Valtra. Od nich jsem si vzal nejvíc. Stejně jako od Slavíčka, Hudečka, Šímy. Já mám rád i krajiny z raně novověkých obrazů, na kterých se objevují až v druhém plánu a tvoří pouze kulisu k hlavnímu ději. Ale jakou kulisu! Jako kdyby tvořily hranici mezi lidským a božským světem a skrývaly v sobě záhadné poselství. Přímo diváka vybízejí k delší procházce. Třeba i s krosnou na zádech.
Inspirace díly jiných autorů je pro růst výtvarníka nezbytná. Jak to bylo s tvou malířskou technikou? Kde jsi získal základy?
Šel jsem cestou pokusů a omylů. Když jsem koncem sedmdesátých let začal malovat obrazy, barvy se špatně sháněly. To je specifikum české výtvarné scény z doby normalizace, pracovat s dostupnými materiály i z jiných oblastí. Se zabarvovacími pigmenty, lepidly, dentakrylem, asfaltem a s tiskařskými, disperzními nebo emailovými barvami. Přikrádali jsme, kde to šlo. Trávníček tahal z tiskárny papíry, já z truhlárny lišty na rámy a štočky k dřevorytům, neskrblili ani aranžéři z Jednoty. Rožánka zásobovali vším dostupným. Hodně jsme si pomáhali. Až do převratu jsme malovali v docela jiném tvůrčím a duchovním milieu než dnes.
Kdyby sis mohl vybrat. V kterém historickém období by ses chtěl jako malíř narodit?
V šestnáctém, sedmnáctém století na severu Evropy. V Nizozemí. Já jsem měl tamní malíře odjakživa radši než Italy. Pro ten jejich příklon k profánním námětům. Ke krajinám, k zátiším. A kdyby to nešlo, vzal bych samozřejmě zavděk Francií. Tou z konce devatenáctého století. Maloval bych pařížská zákoutí, vyrážel do plenéru podél Seiny, pil víno a absint s veslaři v Pontoise, jezdil na jih nebo do Normandie k moři s jeho skalními útvary. A celou dobu bych se modlil, aby mě nezačaly bolet zuby. Každá doba má svá pro a proti. Z tohoto pohledu si se Sulkovskými poli a Putimí docela dobře vystačím.
Děkuji za rozhovor.
